1. DEN
Velká náčelnice zvaná Anavi, indiánským jménem Bohem obdařená, nás přivítala ve svém
kmenu s otevřenou náručí. Slíbila nám, že už dnes se všichni projedeme na ořích,
samozřejmě až si vybalíme a zabydlíme svoje vigvamy a typí. Někteří z nás dali přednost
pohádkové lesní cestě, která se tudy každoročně těší velké popularitě. Po splnění všech
úkolů a bohatě obdarovaní jsme se vraceli ke svému kmenu a stejně jako naše indiánské
sestry jsme se po seznámení se stájemi také vydali na projížďku na koních. Při večeři jsme
už všichni dobře věděli, kdo je Číro, Tornádo nebo Garp, a měli jsme i své oblíbené
kopytníky. Nastal slavnostní večer a obřad, při kterém jsme se dozvěděli mnoho o našich
předcích a indiánské duši. A samozřejmě také o té naši duši a povaze, kterou nám odhalilo
naše jméno. To současné i indiánské. A kolem našich jmen se odehrávala i první soutěž
Indiánů v sedle.
2. DEN
Probuzení do krásného a slunečného rána a s indiánskou krví jsme se hned ráno vydatně
najedli. Indiánské stoly byly plné nejrůznějších dobrot a mohli jsme si vzít opravdu vše, na
co jsme měli zrovna chuť. Na dnešní den jsme se od večera nemohli dočkat, protože nás na
ořích čekal dlouhý výlet do prérie. A protože jsme chtěli ochránit naše kmeny a zahnat od
nás zlé duchy, vyrobili jsme i posvátné totemy, svého náčelníka a živého šamana. Právě on,
náš kouzelník, učitel, ochranitel a léčitel nám vyřknul magické zaříkávadlo, které nás má
chránit po celý týden, který budeme prožívat mezi indiánskými kmeny. Jak jsme už také
pochopili, pro Indiány měla stejně čarovnou moc hudba a tanec. I nás zvedly ze země
prastaré indiánské písně a večer jsme se ocitli ve víru tance. Poznali jsme také pravé
indiánské hudební nástroje, které si vyráběli z nejrůznějších přírodnin a třeba i z
kokosových ořechů, sisalu a bambusu. Samozřejmě jsme si je hned vyzkoušeli. A protože
už máme své kmeny - Gordon Blue a Čukumunulla - tak se i mezi námi utkal první souboj.
3. DEN
Indiáni neměli zlé sny, uměli s nimi bojovat. A my jsme to dokázali také pomocí
pestrobarevných lapačů snů, které jsme si sami vyrobili. A že se nám povedly! Hned jsme si
je zavěsili ke svým postelím, aby se žádný zlý sen k nám nedostal, ale uvíznul v pavučince.
Na ořích nás tentokrát už čekal řádný výcvik, kdy jsme se naučili klusat a jezdit bez
pomoci vodiče. Síly jsme si však nechávali i na další indiánskou bojovku mezi kmeny.
Náčelnice Anavi si vyzkoušela naši hbitost a postřeh při tanci kolem židliček, kde jsme
museli zvládnout nejen indiánské kreace, ale také kovbojské a mexické. Testovala mezi
židličkami i naši rychlost. A pak se z čista jasna objevil Ten, který skáče přes oheň.
Potomek peruánských Indiánů i s kytarou. Rozdělal nám oheň na táborák a společně jsme
zpívali i hráli na dřevěné hudební nástroje. Když se Indián s námi rozloučil skokem přes
oheň a dokonce jedním saltem, tak nás čekalo překvapení. S baterkami v ruce jsme se
vypravili ke stájím, kde jsme v černočerné tmě sbírali něco sladkého na zub. Bonbóny byly
všude kolem, a že jich bylo!
4. DEN
Naučili jsme se, že Indiáni dokázali barvičkami i kouzlit. I my jsme se pustili do čarování,
ale se savem. Naše černá trička měnila barvu i několik hodin, než se na nich ukázali naši
oři v plné kráse. Potřebovali jsme ochránit, aby se naše statečnost mohla plně projevit. A k
tomu nám skvěle posloužily mandaly z barevných písků, bez kterých se žádný Indián
neobešel. Chránily ho před vším zlým, měly léčivou i uzdravující moc. I my jsme si vytvořili
vlastní mandaly, které představovaly naši duši a celou osobnost. Čekal nás další trénink na
ořích, ale taká vyjížďka do krásné přírody. Nevadilo nám, že počasí se dnes zamračilo a
provázel nás po cestě déšť. Indiánská duše je naplněna hudbou a tancem, který nás
provázel na parádním tančícím koberci celý večer. Soupeřili jsme mezi sebou ještě po
setmění.
5. DEN
Na dnešní den jsme se všichni tak těšili, že jsme ani nemohli dospat. Jeli jsme totiž na
dobrodružnou i zábavnou cestu na Bílou. A jak jsme si to užili! Nejdříve jsme se šli
vyblbnout na nejrůznější atrakce, jezdili jsme na tubbingu, v šlapacích autech na okruhu i
ve vodě, skákali na trampolínách, prolézali horolezeckou stěnou, sítěmi i lanovým centrem
s lanovkou. Zahráli jsme si také na archeology a vykopali kostry prastarých Indiánů a
rýžovali jsme i zlato. Na vlastní oči jsme viděli a vyzkoušeli si, jak báječně funguje vodní
svět. Když jsme nakrmili ryby, želvy, kozy i ovce, tak jsme se vydali kolem řeky dál až k
oboře, kde jsme poprvé na vlastní oči viděli bílého jelena. Nakrmili jsme sebe výbornými
kuřecími řízky, chlebem pak divoká prasata, a vydali se dál lesem na horu Zbojník.
Pokochali jsme se Lysou Horou a s napětím očekávali, co se dál bude dít. Když náčelnice
zabočila na Pašeráckou stezku, tušili jsme, že to bude další velké dobrodružství. A taky že
bylo! Procházeli jsme ve výšce visutými mosty a dalšími atrakcemi, až se některým z toho
zatočila hlava. Na konci cesty nás čekala obří pavoučí síť. A protože nám do příjezdu
autobusu ještě zbývalo pár minut, šli jsme si unavené nohy osvěžit do řeky Bílé. I tam jsme
si to náramně užili.
Po cestě zpátky jsme se nemohli dočkat na večeři, vaří nám totiž tady jako naše maminky.
A zrovna byl náš oblíbený smažený sýr a palačinky! Boj mezi kmeny pokračoval hledáním
a luštěním šifer. Náčelnice nám pak vysvětlila, jak se Indiáni zbavovali strachu. Proto jsme
i my nakreslili to, čeho se nejvíce bojíme, na papír, abychom ho odnesli tam, kde
překonáme svůj strach. Přece na noční indiánské stezce odvahy!
6. DEN
Dneska nás náčelnice nechala spát o hodinu déle, abychom po noční stezce odvahy nabrali
hodně sil. Jednak nás čekal další výcvik v koňském sedle spojený s vyjížďkou, a taky tolik
očekávaná cesta za aztéckým pokladem. Naučili jsme se, co je to geocaching si našli v
okolí první kešky. Pak jsme ale dostali do ruky mapu psanou indiánským písmem, podle
které jsme museli najít cestu za pokladem. Nebylo to vůbec jednoduché a na konci jsme
ještě museli zvládnout šifru pomocí indiánské prstové abecedy. Ta nás zavedla k pokladu,
který nás moc potěšil. Kromě triček a barevné tužky jsme dostali i sladkosti. Když jsme se
nabaštili, náčelnice vyhlásila Indiánský test zdatnost. Nejvyšší soutěž v kmeni. Stříleli jsme
s ostrých foukaček, házeli hvězdicemi, stříleli z lukostřílu i luku a skolili medvěda kuší. A
protože se Indiáni rádi baví, udělali jsme si i my večer jednu velkou indiánskou party,
během které jsme se měnili k nepoznání. Však se na nás koukněte!
7. DEN
Načerpaní sil jsme vstali do pátečního rána. Budeme je potřebovat, protože nás čeká
poslední a největší bitva mezi kmeny. Předtím jsme ale museli zvládnout další indiánský
test zdatnosti, tentokrát soustředěný na postřeh a hbitost. Na ořích jsme si už dokázali, že
je umíme ovládat. Jezdí tam, kde chceme my, a dokonce je už dokážeme rozklusat. Někteří
z nás i rozcválat. V pokladu jsme dostali bílá trička a náčelnice nám oznámila, že budeme
znovu kouzlit s barvičkami. Předtím jsme si ale museli trička různě navázat provázky.
Batikování se nám moc líbilo, netrpělivě jsme čekali, co se v čarovném hrnci s našimi
tričky nakonec stane. A byli jsme nadšeni! Originální trička si vezeme zítra na koňské
závody. Teplota se venku přiblížila k třicítce, a tak náčelnice rozhodla, že půjdeme svlažit
těla do přehrady. Krásnou procházkou jsme se dostali do nádherné přírody. V přehradě
jsme dováděli jako správní Indiáni, náčelnici jsme obalili do bahna a málem ji i utopili.
Podobně dopadl Ten, který tancuje s vosami - Asov. Zpátky jsme našli kešku a těšili se na
připravovanou bitvu. Řádně posilnění domácím gulášem jako od naší babičky jsme se
vydali na poslední souboj. To bylo křiku! Zabíjeli jsme na čas hřebíky, nosili vodu, skákali
v pytlích, jezdili v trakařích a přetahovali se lanem. Poprvé jsme si dokonce zkusili jezdit v
létě na lyžích…
Měsíc šel do úplňku a nás čekal poslední společný večer. Byl příjemně teplý. Na hrázi jsme
vypustili lampiony štěstí a do přehrady pustili lekníny štěstí s našimi přáníčky. Zbytek
večera jsme strávili ve víru tance.
8. DEN
To ráno bylo smutné i veselé. Těšili jsme se na naše rodiče a závody na ořích a zároveň
nám bylo jasné, že se už brzy budeme muset rozloučit. Na ořích jsme všem předvedli, že je
opravdu umíme ovládat. Zvládli jsme překážkovou dráhu z pneumatik, přenášeli hrníček z
jedné tyče na druhou a nakonec jsme se snažili i klusat. Po závodech jsme se odebrali na
naši zahradu, kde jsme naše rodiče rozplakali. Společně zazpívanou písničkou pro naše
mámy, která byla vyznáním, co pro nás v životě znamenají a jak moc je máme rády.
Předvedli jsme jim i naše taneční rozcvičky. Náčelnice nám rozdala diplomy a vyhlásila
nejlepší Indiány v testu zdatnosti i v úklidu pokojů. A samozřejmě za výstřelu konfet
vyhlásila i nejlepší kmen. Souboj byl po celý týden téměř vyrovnaný. Nastala ta smutná
chvíle - loučení a znovu tekly všem slzy.
Ps. Děkujeme paní Ivonce Petrlíkové, díky které mohl náš tábor Indiáni v sedle v Penzionu
pod přehradou a protějším domečku proběhnout. Děkujeme jí za báječný výcvik, krásné
ubytování, úžasné bufetové snídaně i výbornou stravu. A také za skvělé zázemí.
Anavi a její Indiánky
